Kdo jsem

Ahoj, jsem Gabriel Soca!

Kdybych se měl představit několika slovy, řekl bych, že doprovázím druhé prostřednictvím sezení akášických záznamů, Reiki a tarotu. A že také spolupracuji s různými médii a platformami, kde sdílím obsah o duchovnu, osobním rozvoji a dalších tématech, která mě zajímají. A už nějakou dobu to všechno dělám, zatímco cestuji a pracuji z míst, jimiž procházím.

Ale nebylo tomu tak vždy. Velkou část života jsem dělal něco úplně jiného, na jiném místě, jako téměř někdo jiný.

Před pěti lety jsem žil v Buenos Aires. Měl jsem stabilní práci, dokončené studium, dům, rutinu… a přesto něco tak úplně nesedělo.

Zvenčí vypadalo všechno v pořádku. Ale uvnitř jsem stále jasněji cítil, že to není moje místo.

Mezi oním životem a tímto se stalo mnohé. Byly tu velké krize, stále hlubší přibližování k duchovnu a změny prakticky ve všech oblastech mého života.

Kdyby někdo tehdejšímu Gabrielovi vyprávěl, jak bude jeho život vypadat o pár let později, určitě by tomu neuvěřil.

Ale abych pochopil, jak jsem se sem dostal, myslím, že nejlepší je začít od začátku.

Výchozí bod

V osmnácti letech jsem opustil Bahíu Blancu, své rodné město v Argentině, a přestěhoval se do Buenos Aires studovat komunikaci. Přes deset let jsem tuto cestu budoval: pracoval jsem v rádiích, na zpravodajských portálech, v tisku. Prošel jsem i veřejnými institucemi, vždy nějak spjatý s komunikací a tiskem.

Měl jsem vzdělání, stabilní práci, rutinu, kariéru před sebou. Ale uvnitř bylo něco, co tak úplně nezapadalo.

Uprostřed toho všeho se začalo objevovat duchovno. Nepřišlo náhle ani jako velké zjevení: bylo to jemné, téměř tiché setkání.

Přišlo skrze mou tehdejší partnerku, která byla s tím světem více spojená a začala se se mnou dělit o své zkušenosti a o svůj způsob pohledu na život. Zpočátku jsem naslouchal se zvědavostí. Zajímalo mě to, přitahovalo, ale necítil jsem to jako něco vlastního. Bylo to jako nahlédnout do dveří a zase je zavřít, aniž bych se odvážil vejít.

Ještě jsem nevěděl, že mi krátce nato život dá impuls.

Krize: když se všechno rozpadlo naráz

Jako u mnoha lidí na této cestě přišel zlom. Bod obratu. Mnozí ho nazývají Temnou nocí duše. A ten název nepřehání.

Byla to etapa, kdy se všechny oblasti mého života ocitly v krizi zároveň: práce, vztahy, místo, kde jsem bydlel, zdraví. Všechno, co jsem vybudoval, se rozpadalo kousek po kousku, až nezůstalo nic.

Během těch měsíců se všechno stalo nepříjemným, intenzivním, vyčerpávajícím a chvílemi velmi osamělým. Příliš mnoho věcí se měnilo naráz a bylo jen velmi málo jistoty o tom, co přijde potom.

Akášické záznamy: dveře, o kterých jsem nevěděl, že je hledám

Uprostřed toho všeho jsem začal hledat pomoc na místech, kam by mě dřív ani nenapadlo se podívat. Stále víc jsem se přibližoval k duchovnu: četl jsem, poslouchal, zkoumal. Hledal jsem nové způsoby, jak porozumět tomu, co se mi dělo.

Právě při jednom z těch hledání se objevily akášické záznamy.

Nevěděl jsem o nich mnoho, ale něco ve mně vzbudilo zvědavost a rozhodl jsem se pro své první čtení. Přišel jsem s nadějí, že najdu trochu jasnosti uprostřed všeho, čím jsem procházel.

Ale našel jsem něco mnohem většího.

Nešlo ani tak o informace, které jsem dostal, jako spíš o to, co jsem cítil, když jsem je přijímal: naprosto jasný pocit, že stojím před něčím, co mě zná do hloubky a mluví ke mně s jasností, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Poprvé po dlouhé době jsem uprostřed celého toho chaosu začal nacházet hluboký smysl v tom, co se mi dělo.

A to čtení mi navíc zanechalo semínko: řekli mi, že i já se mohu naučit otevírat vlastní záznamy. Zdálo se mi to nemožné. Já? Neměl jsem žádný dar, žádné zázemí. Ale ta myšlenka ve mně zůstala, tiše doznívala a čekala na svou chvíli.

Uběhly měsíce a život šel dál. Dál jsem se uzdravoval, dál se učil, dál žil. Měl jsem další čtení, další zkušenosti… až v jednu chvíli to, co ve mně doznívalo, našlo své místo.

Jednoho dne jsem se rozhodl udělat ten krok: přihlásil jsem se na kurz akášických záznamů a začal jsem pravidelně cvičit. Každý den jsem si otevíral své záznamy, kladl otázky a zapisoval, co se objevovalo.

Zpočátku se objevovaly útržkovité, neuspořádané věty. Nevěděl jsem, jestli je to channeling, intuice, moje vlastní mysl… nebo směs všeho. Ale jedno jsem věděl jistě: ta chvíle o samotě, každý den, mi dělala dobře. Uklidňovala mě, urovnávala a vracela mi trochu jasnosti právě tehdy, když jsem ji nejvíc potřeboval.

Spojení: když se všechno vyjasnilo

Po měsíce jsem tuto praxi udržoval bez přerušení. A v jednu chvíli se něco začalo měnit. Spojení se stávalo jasnějším, plynulejším. To, co byly zpočátku útržkovité myšlenky nebo krátké věty, se začalo proměňovat v rozvinutější, souvislejší zprávy s hloubkou, která tam předtím nebyla.

Zároveň i můj vnitřní proces pokročil. Ona etapa krize ustoupila jiné, klidnější a stabilnější. Věci se začaly urovnávat a začal jsem se cítit jasněji, s větší rovnováhou.

A v tomto kontextu se objevilo něco nového: touha podělit se o to všechno s druhými. Do té doby byl proces intimní, velmi obrácený dovnitř. Ale pomalu jsem cítil nutkání ten prostor otevřít a sdílet ho.

Tak jsem začal dělat několik čtení pro přátele a pro lidi, které jsem potkával na kurzech, přednáškách a duchovních workshopech. Nebyla v tom struktura ani záměr nabízet službu. Bylo to prostě sdílení něčeho, co už bylo součástí mého života.

A pak začalo být zřejmé něco, co mi zpočátku nebylo tak jasné.

Mnozí mi vyprávěli, že jim čtení pomohlo lépe pochopit nějakou situaci, učinit rozhodnutí nebo najít perspektivu, kterou předtím nezvážili.

Časem byly ohlasy, které jsem dostával, čím dál lepší. A pomalu jsem si začal uvědomovat, že to, co začalo jako pokus uzdravit sám sebe, začínalo dělat dobře i druhým.

Poskládat svůj život znovu, kousek po kousku

Jak jsem se měnil uvnitř, začaly se ty změny odrážet i v mém vnějším životě. Nestalo se to ze dne na den, ale prostřednictvím malých rozhodnutí, která postupně měnila všechno.

Začal jsem tím nejbližším: dal jsem do pořádku stravu, začal jsem se hýbat a omezil jsem hluk a každodenní rozptýlení. Kromě toho jsem přidal nové zkušenosti, které do té doby nebyly součástí mého života: začal jsem cestovat sám, trávit více času v přírodě, chodit po horách. Naučil jsem se nacházet prostory ticha uprostřed dní, které byly dřív vždy plné hluku.

Jak se můj proces prohluboval, odvážil jsem se k větším krokům: Opustil jsem práci, která už pro mě neměla smysl, odjel jsem z Buenos Aires a na čas se vrátil do Bahíi Blancy, odkud jsem začal promýšlet, co dál.

Uprostřed toho pohybu nabývalo to, co začalo jako něco intimního, jiného rozměru. Aniž bych si to nějak zvlášť předsevzal, začal jsem nabízet čtení akášických záznamů.

Získával jsem jistotu, zdokonaloval praxi, prohluboval svůj způsob práce. A o čas později se přidaly další nástroje: nejprve Reiki, pak tarot. Každý přišel ve svůj čas a přirozeně se začlenil, čímž rozšířil způsoby, jimiž jsem mohl doprovázet druhé v jejich procesech.

A komunikace (která ve skutečnosti nikdy neodešla) našla nové místo. Založil jsem blog a začal psát o tématech, na kterých mi záleželo: o duchovnu, osobních procesech, hledáních, zkušenostech. Díky té práci se otevřela možnost publikovat na platformách věnovaných duchovnu, vědomí a osobnímu rozvoji.

Tak se, bez zcela jasného plánu, nakonec setkalo několik věcí, které pro mě byly vždy důležité: komunikace, psaní a duchovno.

Dnes se moje práce pohybuje především ve dvou rovinách. Na jedné straně sezení: setkání s každým člověkem a doprovázení v jeho procesu. Na druhé straně obsah: tvořit a sdílet všechno, co se učím, pro každého, kdo se chce k těmto tématům přiblížit.

Cesta: touha žít v pohybu

Souběžně s celým tímto procesem tu bylo něco, co mi už dlouho vrtalo hlavou: chuť cestovat, poznávat, objevovat svět. Ne jako jednorázová cesta nebo dovolená, ale jako způsob života.

Po několika cestách s datem návratu jsem se v srpnu 2024 rozhodl zkusit něco jiného: vydal jsem se na cestu, aniž bych přesně věděl, kdy se vrátím.

Od té doby jsem procházel různými zeměmi, kulturami a způsoby života. Dnes, o dva roky později, jsem stále v pohybu, pracuji, zatímco cestuji, a nechávám cestu, aby i ona spoluutvářela to, co přijde.

Pohled s odstupem

Když se ohlédnu a vidím celou tu ušlou cestu, cítím hrdost a vděčnost. Ne proto, že bych udělal všechno správně — to jsem neudělal — ale proto, že jsem se odvážil ke změně.

Nic se nestalo naráz. Byly tu pochybnosti, chyby, nepříjemné chvíle a mnoho malých rozhodnutí, která mě časem zavedla dost daleko od onoho života, který jsem už necítil jako vlastní.

Dnes se můj život mnohem víc podobá mně. Pracuji na něčem, co pro mě má smysl, cestuji, dál se učím a především cítím, že mám mnohem víc svobody vybrat si, jak chci žít.

Možná i proto se rád dělím o svůj příběh. Protože někdy se krize zdá být koncem něčeho, zatímco ve skutečnosti může být začátkem úplně jiné etapy.

A jestli jsem se za ta léta něco naučil, pak to, že nepotřebuji vědět přesně, co přijde potom. Před pěti lety jsem si nedokázal představit život, který mám dnes, a nejspíš si ani dnes nedokážu představit ten, který budu mít za pět let. Ta nejistota mě teď nadchává.